VENTUM, s.r.o.

Petr Hajda [ zobrazit jako strom ]

ŠPERKY V POUŠTI
Ludvík KUNDERA


Pryč jsou doby, kdy Petr Hajda měl svého Mistra, jehož metodě byl tak velice oddán, že mohlo dojít i k tak půvabné příhodě, kdy u mne visely dva Hajdovy nové obrázky a vcelku odborně zasvěcený návštěvník vstoupil do mé pracovny a pravil ; „Jejda, vy máte hezké dva Mataly!“ To byla myslím velmi dobrá škola, protože Bohumír MATAL byl náročný učitel, v technice nic nepromíjel a i v nejbohémštějších časech si zachovával vytříbený smysl pro uměřenost, pro uvážlivou kompozici, obrazy na plátno nevrhal, ale počínal si jako konstruktér. Žák Hajda nejinak, ale jak jsem již řekl: Pryč jsou ty doby.
Po údobí racionálna vstoupil Petr Hajda do povodí iracionality, utrpěl úžeh poezií. Což platí i o výtvarnících, nejen o literátech. Zdánlivě hodil vše minulé za hlavu, ale to se jen tak říká, v umění se minulost jen tak z hlavy nevymete a co ses naučil nezmizí. Jen se přelije do jiné kategorie. Mám-li to trochu zbeletrizovat, tak tedy jednoho dne spatřil v podobě dokonalé ptačí kostřičky někde v koutě konstrukci z jiného světa. Z biologického a zažertuji-li, tedy i nelogického světa. A protože není lhostejný vůči světu a zemi, v níž žije, vůči zvratům dob a režimů, staly se mu ty kostřičky veselou vzpomínkou na neveselé doby, rychlým sbohem „a bylo toho dost“.
Po fauně byl a je víceméně zákonitě uhranut flórou. A protože malířský rukopis Hajdův mezitím hodně zexpresivněl, mohu zvolat s klasiky expresionismu: „Stromy, vy ztuhlé výkřiky!“ Ale píšu v malířův prospěch, že od začátku nešlo jaksi o stromy abstraktnÍ, nýbrž přesně určené, totiž o vrby. Malíř s nimi sehrál a sehrává divadlo o mnoha proměnách. Ty stromy byly totiž dlouho figurativní. Strom = Rodinův myslitel, strom = vrba krále Lávry, strom = ztělesněná výčitka, strom = smuteční vrba, vrba = Filemon a Baucis, vrba = Ikaros, vrba = láska a strom = hněv...
Nebudu pokračovat, ať diváci pokračují sami.


Nutno teď říct, že techniku olejomalby zaměnil Petr Hajda za techniku enkaustiky. To je akt neběžné důslednosti. Navíc zvolil techniku tuze nesnadnou. V Brně na ni býval odborník Antonín PROCHÁZKA a natrápil se s ní ažaž. Později i Jánuš KUBÍČEK. Práce s roztaveným voskem znamená, že barvu zpracovávají začasté prsty, že štětec se odkládá. Ale nemyslím, že vždy to se jen tak slovně přehání.
Co s těmi názvy? zeptá se jistě nejeden divák. Vymykají se totiž jak délkou tak jednoznačnou popisností, někdy i humorem. Malíř zřejmě nechce aby se divák kochal neobvyklými barevnými a tvarovými kombinacemi, chce zúžit počet divákových asociací, chce být přesný. Anebo si chce prostě zažertovat? Všechny možnosti jsou otevřeny. Navíc tyto názvy vylučují stereotypní otázku „co tím chtěl malíř(básník) říci?"
Lyrismus těchto názvů, lyrismus tíhnoucí ke grotesknosti, je zjevný. Ale jsou v nich i epická jadérka, ne-li jádra. Ponoukají ke snování příběhů, k fabulování. Komu připadají nové obrazy Petra Hajdy příliš divé, dostane v podobě názvu hojný balzám, zamyslí se a za chvíli třeba přijme hru, kterou malíř nabízí, hru, která není intelektuálská, nýbrž je spíše hrou na pocity, které se po srážce předpony mění v city. City pak patří do hájemství fantazie, a ta je všeobsáhlá, nedozírná jako - - - jako poušť, napovídá mi jeden z nových názvů. Zapsal jsem si v malířově ateliéru: Pouště - prostředí pro obrovský šperk. Nevím, jestli je to název, nebo jest1i ta věta padla v rozhovoru, ale to spojení intimní a zdobné věci s prostorem, který navozuje nekonečno, se mi líbí.

Tuším v té věci a v tom prostoru už příští obrazy Petra Hajdy.
Malba je v pohybu - a to je dobrý.

Brno 4. 11. 1997